první, druhé, třetí dějství

První dějiství

Torero, první člověk, který se s býkem utká, má za úkol zmatené zvíře okouknout, poznat jeho slabé a silné stránky, a hlavně zjistí, kterým rohem útočí. Následuje matador, který předvede několik figur s pláštěnkou, různě se prohíbá, zaujímá sošné postoje a nechá si projíždět roh býka několik centimetrů od stehna.

Po tomto úvodu odejde a na scénu přichází pikador, většinou na koni, který slouží při útocích býka jako "nárazník". Koně někdy na následky zranění, způsobených býčími rohy zemřou, nebo musí být utraceni, proto jsou na koridu vybíráni koně z řad již starých a nevýkonných zvířat. Pikador na býka seshora z koně útočí, postupně mu zabodává do šíje pět osrých kopí. Je to fáze zvyšující napětí obecenstva, která slouží k vysílení býka. Bolest a ztráta krve u býka snižuje pohybuschopnost, znesnadňuje soustředěnost a orientaci.

Do arény vjeli pikadoři. Jejich koně měli žíněnky na bocích a na břiše a okamžitě bylo jasné proč, protože býk si jednoho koně rychle vybral, vrhl se proti němu, zatlačil ho k barreře, nabral na rohy a vyzvedl i s jezdcem. V té chvíli se pikador, který měl na botách ocelové truhlíky, nahnul na stranu a vší silou vbodl své dlouhé kopí do svalového hrbu na býkově šíji. Tenhle svalový hřeben, to je něco, jako jsou lidské hýždě. Rána v těch partiích bolí, ale nic nepoškodí. Hrot kopí je ostatně opatřen kroužkem, takže do býkova těla pronikne jen několik centimetrů. Býk začal krvácet. Po husté černé srsti tekla rudá krev, lidé křičeli a tleskali a zpoza burladera vyběhl jeden z torerů, aby býka odlákal a pikadoři mohli odjet. První třetina, zvaná suerte de varas, zkouška kopím, skončila. Jejím úkolem je býka zbrzdit, unavit, aby nenesl hlavu tak vysoko.

Druhé dějiství

Pikadora vystřídají banderilleros, vyzbrojeni ostnatými banderillami. Zasahují jimi býka do ran od kopí, nebo okolo nich. Zvyšující se bolest v šíji znemožňuje býkovi držet hlavu vzpřímeně. Banderilleros vbodnou tři páry hůlek do býkovy šíje, potrestané zvíře se prý zklidní a zkoncentruje. Ve skutečnosti je to tak, že vyčerpaný býk útočí z posledních sil na okolo pobíhající bandelieros, zmateně reaguje i na každý pohyb v tribunách a zcela otupen naráží do bednění ohraničující arénu.

Chlapíci s baderillami nastupovali jeden po druhém, první s ´modrými, druhý s červenými a třetí se zelenými hůlkami. Byl to klasický duel – na jedné straně arény stál býk, na druhé banderillero. Býk zaútočil a muž držící v ruce jednu barevnou hůlku se rozběhl přímo proti němu. Vypadalo to strašlivě, poněvadž se zdálo, že býčí roh projede torerovým tělem jako jehla ponožkou. Jenže muž běžel trošku obloukem, asi tak, jako když se rozbíháte ke flopu, a býkova dráha dělala k tomuto oblouku tečnu. Ve chvíli, kdy se střetli, se muž vyhnul smrtícímu rohu, vypjal se na špičky a sounož, s rukama vysoko zdviženýma, vbodl hůlky do býkova svalového hrbu na šíji. Zůstaly tam a diváci pochvalně vykřikli. Banderillero poté pokračoval v běhu a skryl se do burladera. S těmi hůlkami to nebylo vůbec lehké, většinou se zabodnout hůlky nepodařilo. Spadly do prachu, banderillerové to zkoušeli znovu a znovu, diváci bučeli a házeli do arény polštářky.

Třetí dějiství

Jakmile je býk dostatečně oslaben vyčerpávajícím zápasem, ztrátou krve a bolestí, koordinace jeho pohybů prudce klesá. Přichází "hrdina" matador, aby býkovi uštředřil poslední ránu. Zmučenému zvířeti vráží buď krátkou dýku mezi krční obratle, nebo meč, či kopí do srdce. Je to nejnebezpečbější část faeny, kdy matador drží muletu v levé a meč v pravé ruce, stojí proti býkovi metr od jeho rohů a ve chvíli, kdy býk zaútočí, odvede muletou jeho hlavu doprava dolů k písku arény, nakloní se přes jeho pravý roh a vrazí zahnutý meč do místa mezi býčími lopatkami, místa, které je velké asi jako pětikorunová mince. Když se to povede, meč zajede mezi lopatkami a žebry jako nůž máslem až k aortě, přetne ji a býk klesne na zem. Málokterý matador je však natolik zkušený, aby býka usmrtil první ranou. Umírající zvíře, většinou už neschopné pohybu, je pak za nadšeného jásotu publika barbarsky dobíjeno dalšími bodnutími. Při španělské koridě matador na závěr představení uřízně býkovi uši a oháňku a s vítězným gestem je vhodí do rozvášněného obecenstva.

Potom nastoupil Luis de Pauloba. V býkově šíji se pohupovalo několik hůlek a matador předváděl s muletou řady figur, které vázal dohromady, otáčel si černé, zaprášené a krvavé zvíře kolem těla jako šátek, obracel se k němu zády, klekal na kolena a nechával proletět špičku rohu pět centimetrů od svého nosu a diváci řvali blahem. Trvalo to tak asi pět sedm minut. Těsně před zabitím se Luis de Pauloba zastavil u barrery a vzak si od svého mečíře dlouhý a na konci zahnutý meč. Nastávala chvíle, které Španělé říkají okamžik pravdy, nastávala estocada neboli zabití býka mečem.

Luisovi de Paulobovi se manévr nepovedl. Traval desetinu vteřiny, kdy oba, matador i býk, splynuli v jedno zvíře, jakéhosi kentaura, ale meč narazil na kost, prohnul se jako podkova a pak vyletěl pět metrů vysoko. Diváci se smáli a pohrdavě pokřikovali, a de Pauloba, v obličeji celý zpocený, sebral svůj meč a pokusil se zabít býka podruhé. Napodruhé se práce podařila. Zvíře kleslo, de Pauloba zařval, asi ulehčením, diváci vstali a jali se aplaudovat, ve vzduchu, horkém jako u vysoké pece, stál sloup hutného pachu krve, oslepující slunce šílelo a já najednou zjistil, že mám otevřená ústa a křičím.